Hudba (nejen) pro sběratele

cdZlaté časy cédéček a gramofonových desek skončily s rozmachem rychlého internetu. Přesto se fyzické hudební nosiče stále vydávají a i když je někteří již dávno odepsali, je možné, že se ještě dlouho vydávat budou (na rozdíl od tištěných novin) – i když třeba jen v minimálních nákladech. Mnoho hudebních nosičů může končit na smetišti, na druhou stranu některé z nich mohou mít jednou hodnotu sběratelskou, pokud už jí nemají dnes. Fyzické nosiče jsou dnes určeny spíše střední a starší generaci, audiofilům, znalcům, sběratelům a nadšencům. Bez gramodesek se ale dodnes neobejdou ani mnozí dýdžejové.

Nevýhodou je vyšší (někdy i hodně vysoká) cena, výhodou ale pro mnohé zase to, že se mohou pokochat tištěným bookletem. velkým černým gramofonovým kotoučem a obalem desky. To je rituál, na který dodnes někteří nedají dopustit. I když ve virtuálním prostoru dnes máme téměř vše, přece jen držet hudbu v ruce, může mít stále své kouzlo. Snad právě proto se gramofonové desky opět částečně dostávají do módy a často je objevují i ti, kteří jejich časy ani nemohou pamatovat. Dalšími výhodami bývá vyšší kvalita, než u hudby k on line a ke stažení. CD či gramodeska může být nejen sběratelská rarita, ale třeba i zajímavý reklamní bonus.

Poohlédnout se po nosičích je ale někdy i nutnost, i když nejsme sběratelé.  Zdaleka ne všechny nahrávky a alba byla totiž vydána na poslech či ke stažení a ta co byla, nemají vždy kompletní obsah – to se bohužel týká i Supraphonu.  V bazarech a dražbách tak stále ještě nacházíme vedle rarit i mnoho hudby, kterou dodnes nikde na internetu nenajdeme a pokud ano, tak jen na nelegálních úložištích nebo v pochybné kvalitě. Buďto se ještě nenašel nikdo, kdo by je měl zájem oficiálně digitálně vydat nebo je shánění autorských licencí obtížné. Nebo jejich vydání brání sami držitelé autorských práv, takže je to nemožné. Jindy zato může zase fakt, že originální pásy s těmito nahrávkami se z nějakého důvodu nedochovaly, takže k dispozici jsou maximálně jen digitalizované kopie starých analogových nosičů – má se to údajně týkat právě i většiny nahrávek Karla Gotta u Polydoru z let 1970 – 1982.